Divadlo je divná věc.
A je mnoho způsobů jak jej provozovat. A pokud se zaměříme na ryze mladého až mladičkého diváka, jedná se o počin veskrze odvážný.
Jednou mi jeden starší profesionální klaun řekl: " Hele, mladej, dělat srandu pro děti není žádná sranda... Oni totiž narozdíl od dospělých diváků poznají, když to holt nejde od srdce. A narozdíl od dospělých diváků ještě nemají dostatečné společenské vychování a tedy i zábrany, aby Ti nedaly ihned a jasně najevo, že se nudí, nebo že Ti to nebaští. A nejhorší je, když jdou na podruhé na záchod... To radši ihned začni hrát něco jiného. Třeba ping pong, možná v tom budeš dobrý..."
Tohle opravdu nemůže dělat někdo, koho nebaví bavit děti.
Divadlo je divná věc.
Když pomineme dětského diváka a stojíme před komplikovanými študáckými osobnostmi, které se potácejí napůl cesty k dospělosti a žasnou, co všechno najednou mohou a nemusí, stojíme zároveň před tvrdým divadelním oříškem. Jak přesvědčit omladinu, že Shakespeare byl geniální Mistr krásy slova, že Molliér i přes pohnutý život bavil lidi až do posledního dechu, že Goldoniho zápletky vykrádají i po dvou set padesáti letech tvůrci televizních situačních komedií? Že Gogolův sarkasmus je stále aktuální, protože úředníci státní správy se chovají a vždy budou chovat stejně, nebo že romantické něžné verše pana Rostanda, vložené do úst Cyranovi, mohou i dnes rozeznít záhadné struny v nitru dívek a žen? Jak říci omladině, že nešťastná Maryša od Mrštíků není jen pouhý dramatický příběh o smutném konci despotického mlynáře Vávry, ale věrný doklad tehdejšího života prostých lidí a vlastně i starostí tehdejší mládeže...? Jak to "servírovat" dnešním studentům, aby je to bavilo, a neublížit příliš autorské myšlence?
Jsme zájezdové divadlo, hrajeme kdekoliv - od tříd a tělocvičen až po velké divadelní sály. Máme dva kufry, oponu na stolech, jeden druhého a odvahu. Nemůžeme se schovat za kulisy, za pompézní světla, za slušné vychování diváků tleskajících vždy - byť ze zdvořilosti.
A pak přišel nápad. Tedy nepřišel. Dlouho se líhnul z našeho předchozího angažmá, kdy jsme ve výukových představeních seznamovali studenty s humorem pánů Voskovce a Wericha. A oni se zprvu moc nesmáli. Jak to? West pocket revue byla přeci studentskou recesí? Došlo nám, že ani pánové V+W nebyli sebevrazi, divadlo osloví jen ty, pro které je napsáno a v době, v jaké je napsáno. Jen pár geniálních kousků vstoupí do dějin, však nikdy neosloví diváky v tom nejpravějším slova smyslu, jak jej autoři tehdy mysleli, protože dnešní divák může jen tušit tehdejší souvislosti.
Vytyčme si tedy cíle. V prvém plánu - jasně a zajímavě žákům a studentům říci o čem a jak to bylo. Tak, aby jim to zůstalo v paměti a chladné učebnicové informace dostaly plastický obraz.
V druhém plánu - nechat promluvit stovky let staré texty, tak aby je současné studentské ucho polklo.
A v třetím plánu - a to hlavně - rozesmát je, rozplakat je, třeba i jak se říká "zbourat je", předat jim emoce. Ať nevědomky prožijí něco, co u televize nikdy nezažijí. Možná si toho nevšimnou hned, možná jim to dojde později.... to že viděli divadlo. A že to třeba bylo fajn.
Když některým kolegům z branže řekneme, že děláme "školní představení", obvykle se v jejich očích zobrazí hrůza a soucit. Proč?
Jde o to, že herec kamenného divadla musí hrát přesně narežírovanou roli v původním duchu a když naplníte hlediště kamenného divadla studenty a žáky, kteří odvázáni ze školních lavic připomínají divou zvěř a navíc jim tmou poskytnete patřičnou anonymitu, dějí se občas při výchovných představeních strašné věci. Herec kamenného divadla nemůže čelit cíleným útokům, kdy každou jeho hlášku třeba nějaký nezdárný mladík komentuje, popřípadě když dramatická situace na jevišti přímo vybízí k nějakému výbuchu smíchu.
Proto děláme komorní divadlo - nejlépe 80 - 100 žáků, v učebně, tělocvičně nebo nějakém divadelním prostoru - ať na ně hezky vidíme. Když narazíme na nějakého odvážného komentátora - poradíme si s ním. Moderátorské vstupy mezi ukázkami bereme vážně a seriózně - vlastně jde spíše o netradiční výukovou hodinu, než že bychom celou hodinu hráli divadlo - i když vlastně ano, hrajeme kantory. V tom tkví tajemství, že nemáme nouzi o jejich pozornost. Paradoxně jsou třeba studenti nějakého učňovského střediska, mající dle předpokladů k literatuře vlažnější vztah než gymnazisté, mnohdy pozornější a vděčnější publikum, protože takováto "lehce bláznivá" vyučovací hodina je příjemným vytržením ze studentské rutiny. Zkuste to...
V.T.+M.M.
PS: Možná vám přijde předem nemístné, že tragickou postavu Maryši v našem podání hraje převlečený muž... Patrně by se i Mrštíkové zlobili, že znevažujeme tak nádherně smutnou postavu. Věřte nám ale, že po našem vystoupení budou žáci a studenti vědět, o čem příběh Maryši je, možná i budou schopni odcitovat část jejích nesmrtelných slov. Je to z hlediska základního vzdělání málo?
